﻿
&names=date,name,shortName|
*,"Grupul 6 Bombardier în Picaj, Královské rumunské letectvo","Grp. 6 BoPi ARR"|

&descriptions=date,text|*,"Jednotka byla poprvé vytvořena 22. června 1941 v Kyjevě ukrajinským velitelstvím GVF jako letecká skupina Civilní letecké flotily (GVF). Dne 24. června byla reorganizována na zvláštní letecký pluk GVF složený ze čtyř letek a od 28. června nesla název Kyjevská zvláštní letecká skupina Civilní letecké flotily (KOA GVF). Do jejího stavu bylo zařazeno 146 letounů ukrajinské GVF.
*,"Rumunská 6. stíhací skupina (Grupul 6 Vânătoare) vznikla 7. června 1940 a jejím prvním velitelem byl Lt. Commander Nicolae Rădulescu. Původně ji tvořily dvě perutě – 62. a 63. stíhací peruť – a byla vybavena zastaralými polskými PZL P.24E. Po vytvoření byla přidělena ke 2. stíhací flotile.
V lednu 1941 bylo osm nejzkušenějších pilotů skupiny odesláno do německé stíhací školy na letišti Pipera poblíž Bukurešti. Někteří z nich byli později převedeni k nově vytvořené 8. stíhací skupině, první jednotce vybavené letouny IAR 80.
Když v červnu 1941 začala invaze Osy do Sovětského svazu, byla 6. stíhací skupina součástí 3. letecké oblasti. V prvním měsíci války létala především proti sovětským bombardérům pokoušejícím se napadat Ploješť nebo Bukurešť a při těchto záchytných misích dosáhla několika úspěchů. Na frontu byla odeslána poté, co byla Rudá armáda vytlačena z Besarábie a severní Bukoviny a rumunská 4. armáda obklíčila Oděsu, takže nebezpečí sovětských náletů na ploješťská ropná pole výrazně pokleslo.
Do konce tažení v Besarábii a u Oděsy v roce 1941 si 6. stíhací skupina nárokovala 11 sestřelených sovětských letounů, z nichž bylo potvrzeno pouze pět, a dalších šest zničených na zemi. Sama ztratila tři PZL P.24E. Dne 27. září, krátce před koncem oděského tažení, začala skupina výcvik na IAR 80.
Po návratu na domovskou základnu Pipera začala v lednu 1942 přecházet na IAR 81. Současně byla přejmenována na Grupul 6 BoPi (Bombardier în Picaj, tedy střemhlavé bombardování). Následující měsíce věnovala výcviku na nových letounech, zatímco se 2. stíhací flotila připravovala k návratu na frontu.
Dne 31. srpna 1942 dostala 6. stíhací skupina spolu se zbytkem 2. stíhací flotily rozkaz vrátit se na frontu u Stalingradu. Přes několik nebojových nehod v následujícím týdnu, při nichž ztratila několik letounů a jednoho pilota, dorazila skupina – nyní tvořená 61. a 62. stíhací perutí – 7. září na letiště Tuzov západně od Stalingradu. První mise uskutečnila o dva dny později, ale prvních vítězství roku 1942 dosáhla až 13. září, kdy 2nd Lt. Olimp Avram a Adjutant Pompiliu Georgescu při volném lovu každý sestřelili jeden Jak.
V následujících měsících létala směs volných lovů, doprovodů bombardérů a střemhlavých útoků na sovětská postavení. Po zahájení sovětské protiofenzivy Uran 19. listopadu 1942, kdy už skupina sídlila v Morozovské, prováděla za vhodného počasí také ozbrojený průzkum. Kvůli nízkému počtu provozuschopných letounů na frontě byla posílena piloty a stroji 8. stíhací skupiny, která se právě stahovala. 61. stíhací peruť tak byla přezbrojena na IAR 80A a B, zatímco všechny IAR 81 byly soustředěny u 62. stíhací perutě.
Dne 23. prosince 1942 se skupina přesunula do Tacinské a 2. ledna 1943 do Rostova. První a zároveň poslední mise roku 1943 v rámci stalingradského tažení uskutečnila 6. ledna, kdy doprovázela He 111. Extrémně nízké teploty prakticky znemožňovaly provoz IAR 80 a 81, takže jednotka ustoupila dále na západ do Melitopolu a zahájila oficiální období doplnění. Od návratu na frontu v září 1942 uskutečnila 718 bojových vzletů, svrhla 22,6 tuny pum a dosáhla 26 potvrzených a dalších dvou pravděpodobných vítězství. V boji ztratila 11 letounů – osm v soubojích s nepřátelskými stíhači a tři protiletadlovou palbou.
Do února 1943 se 6. stíhací skupina vrátila do Rumunska na Târgșor a byla začleněna do protivzdušné obrany údolí Prahova. V květnu k ní byla přidělena 59. stíhací peruť. Další velká akce přišla 1. srpna, kdy zachycovala americké B-24 bombardující ploješťská ropná pole v rámci operace Tidal Wave. Skupina si nárokovala tři sestřelené B-24 a další dva jako pravděpodobné.
V listopadu 1943 se přesunula do Popești-Leordeni poblíž Bukurešti a odtud působila během amerických náletů roku 1944. Velitelem byl v té době Captain Dan Vizanti a jednotka používala IAR 81C vyzbrojené dvojicí 20mm kanónů MG 151/20, což představovalo výrazné zvýšení palebné síly oproti dvěma 13,2mm těžkým kulometům IAR 80B.
Dne 10. června 1944 přišel poslední velký úspěch 6. stíhací skupiny i IAR 80. Při dalším nízko vedeném náletu americké 15th Air Force na Ploješť byly P-38 od 82nd Fighter Group vyslány ke střemhlavému bombardování ropných polí, zatímco P-38 od 1st Fighter Group poskytovaly výškové krytí. 6. stíhací skupina proti nim vyslala 23 letounů, které nakonec překvapily P-38 od 1st Fighter Group při ostřelování německých bombardérů pokoušejících se přistát v Popești-Leordeni. Během čtyřminutového boje si skupina nárokovala 23 sestřelených letounů, z nichž 14 bylo potvrzeno. Ztratila čtyři piloty, přičemž dva zahynuli při srážce ve vzduchu.
Poslední střet 6. stíhací skupiny s americkým armádním letectvem proběhl 3. července 1944. O něco více než dva týdny později, 20. července, dostaly skupiny vybavené IAR 80/81 kvůli rostoucím ztrátám pilotů rozkaz ukončit operace proti americkým formacím. V té době začala 6. skupina také dostávat náhradní piloty od 1. stíhací skupiny.
Když 20. srpna 1944 začala druhá jasko-kišiněvská ofenziva, přecházela 6. stíhací skupina právě na Bf 109 G. Tři dny poté Rumunsko změnilo stranu a začátkem září byla skupina přesunuta do Turnișoru v Transylvánii. První mise na novém bojišti uskutečnila 15. září na podporu pozemních sil. Jediných vítězství v tažení proti Ose dosáhla 23. září, kdy se osm IAR 81C doprovázejících rumunské Henschel Hs 129 střetlo nad Turdou s osmi Fw 190 F. Do souboje se zapojily také Bf 109 od JG 52. Rumuni si nárokovali čtyři sestřelené německé letouny, z nichž byly potvrzeny pouze dva. Sami ztratili dva stroje a jednoho pilota.
Navzdory těmto úspěchům už IAR 81 utrpěly proti výkonnějším německým stíhačkám těžké ztráty, a proto bylo rozhodnuto obnovit přezbrojování 6. stíhací skupiny na Bf 109 G. Dne 8. října byla stažena z boje a přesunuta do Târgșoru, aby v procesu pokračovala.
Protože však nebylo dost Bf 109 G pro všechny rumunské stíhací jednotky, musela se 6. stíhací skupina vrátit k IAR 80/81. 2. a 6. stíhací skupina tak po zbytek roku 1944 představovaly většinu stíhací síly FARR, zatímco 1. stíhací skupina přecházela na Bf 109 G. Několik pilotů 6. skupiny, včetně velitele Dana Vizantiho, se po dokončení přezbrojení 1. skupiny nakonec vrátilo na frontu právě s ní."
